Moje cesta
Byla jsem na dně. Závislost mě ovládala, ztrácela jsem důvěru rodiny, přátel, sebe i chuť žít. Selhávala jsem znovu a znovu. Ale dokázala jsem vstát. Po osmi letech v pekle jsem se osvobodila, změnil se mi život. Cesta plná bolesti, zmatku, síly a nakonec i nalezení sebe sama.
I když pocházím z rozvrácené rodiny, nemohu říct, že bych měla ošklivé dětství. Některé mezery a události – jako například svědek násilí, trauma, separace od rodičů nebo nedostatek pozornosti – mě však poznamenaly natolik, že ovlivnily celý můj život a projevily se v mém chování.
Z dětství a dospívání jsem si nesla spoustu potlačených emocí, které se v pubertě začaly projevovat jako výbuchy vzteku. Ve škole jsem nijak nevynikala – snad jen ve flákání a nechuti se učit. Čas s vrstevníky jsem měla ráda, ale vždy jsem si připadala jiná. Toužila jsem být jako oni, ale měla jsem pocit, že mi něco chybí. Něco, co oni mají a já mít nemůžu. Svoji sounáležitost jsem hledala spíše mezi lidmi, kteří unikali před realitou.
Vše začalo nevinně – kouřením cigaret, trávy, pitím alkoholu – až po užívání tvrdých drog. Vše bylo doprovázeno poruchou příjmu potravy. Stav na pervitinu mě zaujal a vtáhl natolik, že jsem se ho nechtěla vzdát šílených osm let. Čelila jsem různým situacím spojeným se závislostí.
Během této doby jsem absolvovala léčbu v psychiatrické nemocnici. Ta mi ale nepomohla tak, jak moje okolí očekávalo – a to proto, že jsem tam nebyla sama za sebe. I když jsem léčbu úspěšně absolvovala, závislost se mi poté prohloubila a moje zotavování bohužel začalo až o několik let později. Až tehdy, když jsem si tuhle cestu zvolila sama.
Byly chvíle, kdy jsem se smiřovala se závislostí, ale občas přišly záblesky naděje – touha žít bez drog. Byly slabé, ale zasely ve mně semínko, které sice často vadlo, ztrácelo sílu, protože ne vždy mělo dostatek vody, nebo správné živiny, aby mohlo růst. Kvůli toxickým myšlenkám, okolí, opakovaným recidivám. Nespočetněkrát jsem večer jsem usínala motivovaná a s odhodláním, ráno se však probouzela jako závislá Veronika bez motivace. Selhávala jsem především kvůli vlastní hlavě, toxickému okolí i bolesti, kterou jsem způsobovala rodině. Mrzelo mě, že ztrácím jejich důvěru, i když jsem to myslela vážně. Jenže droga byla silnější než moje sliby a mě to ničilo.
Každá emoce – radost, smutek, vztek – byla spouštěčem. Neuměla jsem s nimi pracovat. Byla jsem roky zvyklá všechno tlumit. Věděla jsem, že jdu špatnou cestou, ale chuť a potřeba byly silnější než vnitřní hlas. A tak jsem znovu padala, ale nevzdala jsem se. Selhala jsem stokrát a stokrát jsem začínala znovu. Pomalu jsem se učila chápat, co mě stahuje dolů. Začala jsem se měnit – přerušila toxické vztahy, izolovala se a tvořila pevný denní režim. Každý den měl plán – i kdyby to znamenalo umýt podlahu třikrát denně. Začala jsem cvičit, měnila hudbu, stravu, prostředí. Hledala jsem motivaci, a když bylo nejhůř a chtěla znovu všechno zase vzdát, ptala jsem se sama sebe - Proč jsem vlastně začala? Proč se chci změnit? Co se změni, když užiju? Co se stane, když neužiju? Jak se budu cítit?
Když jsem odolala, měla jsem z toho obrovskou radost, která mě hnala dál. Moje malé semínko začalo růst. Recidivy, kterých bylo nespočet, mě nezlomily. Snažila jsem se je pochopit to, co mi mají ukázat a naučit. Psala jsem si na kusy papírů, jaká chci být. Ze slov se pomalu stávaly činy. A díky činnům se mi měnila i realita. Začala jsem si znovu budovat sebevědomí, získávala důvěru rodiny. Udělala si maserský kurz, dokončila jsem střední školu a přihlásila se na vysokou.
Osobní růst mě natolik nadchl, že jsem se mu začala věnovat naplno. Absolvovala jsem kurz kouče pro rozvoj osobnosti, recovery koučink, kurz práce s mladistvými uživateli drog a jejich rodinami a mini kurzik v dramaterapii. Díky své minulosti jsem našla směr, který mi dává hluboký smysl, který momentálně uplatňuji jako osobnostní a recovery koučka, a také jako pracovník v terénu, kde pracuji s lidmi se zavislostí. Mým cílem je nyní psychoterapeutický výcvik.
Tvrdé drogy jsem začala brát v šestnácti – tehdy jsem si myslela, že tím začíná "můj život". Dnes mi je 27. Jsem přes tři roky čistá – a teprve teď vím, co znamená doopravdy žít.
Život mě naučil vytrvalosti a trpělivosti. Chci inspirovat, motivovat a podporovat druhé. Ukázat lidem, že i z těch nejtemnějších míst vede cesta ven – a pomoci jim najít spokojenost ve vlastním životě.